Skála smutných příběhů

13. února 2008 v 19:13 |  moeee
Skála smutných příběhů
Na úpatí lesa. Tam, kde každého dne vycházelo slunce. Tam stála vysoká skála. Měla zajímavý tvar a snáze se na ní dalo vyšplhat ze strany blíž k lesu. Skála to nebyla obyčejná, jak by možná na první pohled vypadalo. Ale už toho hodně pamatovala, stejně jako obloha a vítr. Pamatovala spoustu událostí a příběhů, z větší části smutných. Skála smutných příběhů. Za to ale nemohla ona. Vždyť to byl jen jeden velký kámen. Nebo mohla..?
Pamatovala na to, jak tenkrát, ještě kdysi dávno, prodal zde mlynář svoji dceru. Jak jednou v létě políbil zde chlapec krásnou dívku, ale ona odjela a nikdy se nevrátila. Pamatuje, jak z ní jednou skočil mladý muž, který nedokázal dál žít. Pamatuje i na ten zamilovaný pár, který se pod ní pomiloval, ale ani oni dva spolu nemohli být.
Taková skála. Věčně smutná, v životě snad nikdy neviděla šťastný konec. Kolem té skály rostly borovice, ale i ty vypadaly, jakoby byly ubrečené. Slzy borovic. Na kůře měly potůčky zaschlé smůly. Byl to takový smutný, ale přesto velmi oblíbený kout. Vzpomíná si i na jeden příběh z minulého léta…

…Tenkrát pod skálou ležela dívka. Dlaní si marně snažila zakrýt obličej před paprsky ostrého slunce. Něco jí trápilo, bylo to na ní vidět. Jenomže co? To věděla jen ona sama. Neposekanou trávou k ní přišel mladík. Bylo poznat, že ti dva se znali.
"Co jsem udělal?" zeptal se opatrně. Neodpovídala. "Řekni mi, prosím, co jsem udělal."
"Já… já nevím." Odpověděla znuděně dívka, stále si kryjíc obličej.
"To snad musíš vědět! Pověz mi to," naléhal.
"Já.. my k sobě prostě nepatříme, Patriku." Kluk to nechápal.
"Jak: nepatříme! Tak už jsme spolu snad něco zažili, ne? A to nemůžeš jen tak zahodit a zapomenout."
"Jenomže já už prostě cítím, že se k sobě nehodíme. Už to není jako dřív. Po tom roce jsi.. nějak jsi zchladl." odpověděla tiše. Ve vzduchu byla cítim vůně sena a čerstvě posečené trávy, která byla na poli opodál.
"Já jsem nezchladl. Pořád tě miluju a chci s tebou být."
"Ne." usoudila dívka, "pamatuješ, jak jsi mi tady vyznal lásku? Pod touto skálou, před rokem touhle dobou. Tady jsi mi dal první pusu. V ten moment jsem cítila, že mě miluješ a u srdce mě hřálo. Srdce mi bušilo a s tebou jsem byla šťastná. Ale to já už s tebou teď prostě necítím. Necítím žádnou lásku ve tvých polibcích. Necítím žádnou něhu, když mě hladíš ve vlasech. Já.. nevím, proč." Mladík na ní jen koukal.
"Vůbec nevím, co na tohle ti mám říct. Miluju tě! Ale ty mi to nevěříš. Já tě nemůžu nijak přesvědčovat. Tak sakra to nějak cítíš, ne? Necítíš, že tě miluju?"
"Promiň, ale teď už ne." Oba ztichli. Ten mladík si sednul vedle ležící dívky a pohlédl jí do hlubokých hnědých očí.
"Ani v mých očích to nevidíš? Miluju tě!"
"Ne, nic tam nevidím. Ale cítím, že my už k sobě nepatříme."
"Cítíš! Já k tobě taky cítim lásku, ale to se tobě nezamlouvá! Ty to nevidíš! Tak sakra proč? Ty už mě nemiluješ… Máš snad někoho jiného?"
"Ne, nemám. Srdce mi říká, že my dva už bychom to měli ukončit, že to nemá cenu."
"Jenomže to má cenu! Já tě miluju! Láska, kterou k tobě cítím! Ta snad cenu nemá?"
"Ale ty už mě nemiluješ! Já to na tobě vidím!"
"Ne, ty nic nevidíš a nic necítíš! Usoudila si, že už tě nemiluju a teď mě tady odsuzuješ a říkáš, že chyba je na mé straně! Jenomže to není pravda, ty jsi se změnila," zvýšil hlas. Slova se rozlehla po okolí. Dívka zarývala pohled do trávy. Neříkala nic. Možná že nevěděla, co má odpovědět.
"Zůstaň tady, přemýšlej a suď! Máš pravdu, nemá to cenu, protože ty už nechceš být se mnou! Já teď odejdu. Odejdu a přísahám ti, že pod touhle skálou.. pod touhle prokletou skálou mě už nikdy neuvidíš! Ty už mě nikdy neuvidíš! Doufám, že jsi to takhle chtěla!" a odcházel. Odcházel stejnou cestou, jako přišel, akorát náladu měl jinou a srdce bolavější. Dívka dál ležela v trávě. Snažila se nerozbrečet. Možná, že měl pravdu. Možná, že opravdu ona zabila jejich lásku. Do trávy spadla její slza. Slza, prolitá pod tou skálou, kvůli klukovi, kterého kdysi tak milovala..

…Skála smutných konců. Takhle by se mohla jmenovat. Kdo ví, proč zrovna pod ní, pod vysokou skálou, všechno jednou tak krásně začalo, ale tak smutně skončilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama